Oproti zvířatům máme lecjakou výhodu. Nemyslím tím chápavý palec, ale s chápáním to souvisí také. Dostali jsme několik nástrojů, s jejichž pomocí jsme si vyvinuli způsoby, jak spolu komunikovat. Ve vědách o komunikaci existuje jakýsi předpoklad. Prý „nelze nekomunikovat“. Bohužel, to je jen teorie.

Ve všedních situacích se střetávají rozmanití lidé. Mají různé zájmy, sledují různé cíle. Každý svůj. A dva lidé neprojdou najednou jedněmi dveřmi. Tyhle situace, na které jsem se v poslední době zaměřoval, mají jednu společnou charakteristiku – hluchá místa.

Rodiče nás naučili říct „dobrý den“, protože je to naučili jejich rodiče. Jejich rodiče je to naučili, protože je to slušnost. Je to kec. Pozdrav se skládá nejenom z toho, co řeknete. Jakým tónem, jakou rychlostí, s úsměvem či pohledem říkáte, že si uvědomujete existenci druhého. Pozdravem uvádíte do komunikace i sebe. Pokud to situace vyžaduje, jsem schopni se nějak domluvit. Jakmile nám ale něco tohle schéma nabourá, přestáváme komunikovat.

Dlouho jsem si myslel, že je to tim, že prostě nechceme. Nebo jsme líní. Nebo nemáme náladu. Určitě je to někdy pravda. Opravdu nelze nekomunikovat. Výrazy lidí, kteří ztratili řeč, prozradili pravdu. Neumíme to. Zapomněli jsme jak a nevíme, jak se to zase naučit. Těžko říct, kde hledat příčiny.

Může za to předchozí režim, který se snažil komunikaci celkově potlačit (nejen na úrovni státu a médií)? Je to naše národní vlastnost? Přijde mi to trochu jako slabina Čechů. Čechů mezi sebou. Hluchá místa se mi na zahraničních cestách buď vyhýbají, nebo jsem na ně díky jazykovým rozdílům míň citlivý. Minimálně nonverbální komunikace by měla být alespoň v rámci jedné kultury plus mínus stejná. A není.

My jsme zůstali zavřeni ve svých panelákách, na svých zahrádkách v koloniích, které nemají s komunitou nic společného. Nevíme, jak se jmenují naši sousedé ani trafikant, u kterého si každé ráno kupujeme Blesk. Dostali jsme se do fáze, kdy nevíme, že máme komunikovat. Slovem, pohledem, úsměvem, ale i zdvihnutýma rukama. Všechny gesta dobře známe, to je pravda. Známe je, ale nevíme už, k čemu slouží.

Mám kolem sebe hodně lidí, kteří zvládají komunikaci s kýmkoliv a kdekoliv. Všímejte si podobných situací, a pokud jste komunikativní, motivujte ostatní k používání všech těch lidských výhod. Zavání to Amerikou a frází „how are you doying today“, kde nikoho moc nezajímá, jak se dneska máte. Pokud se ale spolu nebudeme schopni dohodnout, protože nám všechny komunikační vývody zakrněly, jsme nevděčníci.