My všichni, kdo máme něco dočinění se studiem komunikace víme, co je to krizová komunikace. Netvrdíme, že zvládáme všechna její pravidla a jsme schopni ji řídit. Prostě minimálně víme, co to je. Ví to také lidé z PR, politici, manažeři.. známe ji prostě všichni. Akorát to není vidět.

Nebudeme pořád dokola omílat příklady typu Spolana (2002). Krizová komunikace funguje, protože jde o standardní sled činností, které by měl člověk v krizových situacích vykonávat. ((http://www.prklub.cz/index.php?show_page=str/oborpr/08_04_01_06)) Jde o systém, který předchází krizi ve společnosti. Jde o aspekt, který by neměl být zanedbán.

Při práci, jako je ta v mediální agentuře, pracujete s čísly a s lidmi. To vytváří široké pole, ve kterém může vzniknout chyba. Slovo chyba má v této rovině ale trochu jiný význam. Na druhé straně totiž nestojí společnost, voliči, ale klient. Společnost ani voliči nemají přímý vliv na to, kolik vyděláváte, i když na druhou stranu věřím, že umí práci dostatečně znepříjemnit. Když vznikne chyba, musí se komunikovat klientovi. To je fajn, protože se alespoň vyhneme běžné situaci, kdy se nezačne komunikovat vůbec. Stejně jako v této situaci by mohli být peníze tím správným motivem. Ale za krizovou komunikací někteří pověření zatím peníze nevidí.

Důležité je načasování krizové komunikace – kdy a jak s tím vyjít na povrch. Otázku „jestli vůbec“ jsme už vyřešili, ale dostáváme-li se k otázce timingu, zde může kulhat i mediální agentura. Už několikrát se mi potvrdilo, že komunikace problému v co nejkratší době v řešení problémové situace minimálně pomůže. Pozitivní je také to, že se zbavíte pocitu, že víte víc než klient. Další problém, který se týká timingu je množství práce, které je přímo úměrné „průserovosti“ problému, který musíte řešit. Problém zpomaluje tempo vaší práce.

V čem je tedy kouzlo krizové komunikace? V tom, že se všichni budeme učit, že říkat pravdu neodkladně je správné? To je přece kindergarden, ne?

[ad#odkaz_lista]