Na pravdy v médiích už jsme si zvykli. Naučili jsme se vnímat signály, které k nám vysílají, ztratili jsme kritické oko. Podobně jako v případě názvu mého blogu. Eikasia přeneseně symbolizuje, že realita, kterou nám média nastavují, funguje jako nedokonalé zrcadlo. A stejně jako v životě si tak nějak uvědomujeme, že náš odraz v zrcadle nejspíš není naše druhé já, bychom měli přistupovat i k obsahu, který nám předkládají média.

Existuje předpoklad, že média přenášejí realitu. My sami se pak předháníme, které z médií má realitu reálnější. Tedy objektivnější. Nejvíc jsem si to uvědomil při diskuzi s jedním americkým novinářem, který říkal, že to jeho médium je nejobjektivnější – novináři nejsou uplatní a upláceni, zdroje zpracovávají z obou stran amerického politického spektra.

Ať se nám to líbí nebo ne, existuje ještě jedna úroveň, kterou jsme doopravdy přestali vnímat. Média nepřenášejí realitu. Jakkoliv se totiž budeme snažit realitu přenést jakýmkoliv médiem, musíme počítat s jeho informační kapacitou.

Všechno, co se kolem nás děje, převádíme do znaků. I znaky mají svou kapacitu. A protože je potenciál informace vyšší než kapacita našich sdělovacích prostředků (= médií, prostředek pro sdělování informace), dochází k transformaci sdělení. Představte si to jako kompresi obrázku. Čím menší je kapacita výstupního formátu, tím nepřesnější je obrázek ve vztahu k originálu.

Je to vlastnost všech médií a není možné říct, že je to takhle špatně, nebo někoho obviňovat. Nedá se s tím nic dělat, ale uvnitř byste na to měli pamatovat.

Tento článek je prvním odrazem předmětu Informační věda a Srovnávací mediální studia na @Stunome.