36 dní na Madeiře: Jak jsme skloubili rodinu, cestování a práci

24. 12. 2017 | Cestování | 8 komentáře(ů)

Máme za sebou pět týdnů na Madeiře, spolu s Táničkou a hromadou práce, kterou jsem udělal, i přesto, že jsem stihl vidět kompletně celý ostrov. Několikrát. Rozhodl jsem se z toho něco málo sepsat. Ne proto, že by mi to přišlo trendy, ale protože to byl dobrý způsob, jak skloubit moje priority: být s holkama, být v přírodě a k tomu pracovat. Třeba se to bude někomu hodit.

Proč Madeira?

Nápad vyrazit na Madeiru vznikl jako alternativa ke Kanárům. A Kanáry jako alternativa k pražské zimě. Každý, kdo nebydlí na horách, ale musí trávit otravnou českou zimu mezi domy, silnicemi a přetopenými tramvajemi, ocení příjemných dvacet až pětadvacet stupňů.

Kanáry jsou podle všeho víc cool, i když je tam tepleji. My jsme měli problém najít ubytko za rozumnou cenu a na Madeiře to tak nějak šlo (Airbnb na celou dobu za něco málo přes čtyřicet tisíc). Trochu jsem se bál jet s dvouletým dítětem někam, kam jezdí jen páry jakéhokoliv věku – hlavně že bez dětí. A něco na tom bylo – je to tu fakt samej kopec, ty recenze a blogy nekecaly.

První dojmy z Madeiry ale nebyly úplně růžové. Čekal jsem kopce – ty jsem teda dostal i s přídavkem – a přírodu, ale místo stromů jsem viděl hlavně kopce do posledního místa zastavěné baráky, dálnice, tunely, spoustu aut a z nich pocházející smrad. Na to, že jsem v té době asi třicet hodin nespal, to bylo docela silný kafe.

Teď s koncem našeho výletu ale můžu s klidem říct, že Madeira byla skvělá volba. Nebylo to ale úplně jednoduché a vždycky stoprocentně v pohodě. Chci se s vámi podělit o čtyři pohledy: doprava, cestování, práce a rodina.

Pohled první – Doprava

Z letiště jsme jeli taxíkem asi za čtyřicet éček. Dalo by se asi patnáct ušetřit, kdybychom jeli autobusy (s přestupy, samozřejmě). Ještěže jsme to neudělali. Ne proto, že jsme byli unaveni a táhnout se s naším osmnáctikilovým drobečkem a kufry není žádná legrace, ale protože recenze o Madeiře opravdu nelžou. Autobusy si tu s jízdními řády fakt netykají. Ale to stejně nevěděli, takže popravdě vyhrálo pohodlí.

Pak jsme přijeli do apartmánu, který je super a dost nás uklidnil výhled, trochu se vyspali a vyrazili tedy autobusem do centra. A fakt moc nejezdili, to věčné čekání nám dost kazilo první dojmy (nemluvě o rozpracovaných zakázkách, které stály). Prostě jsme zjistili, že to bez auta nepůjde.

První auto jsme si půjčili v Bravacaru – starou Pandu a šli jsme čistě na rozpočet. To nám trochu zkazil fakt, že půjčit si dětskou sedačku do auta, stojí stejně jako si pořídit novou. Na prvních čtrnáct dní to bylo přes sto eur. Bývali bychom ušetřil asi 230 euro, kdybychom si přivezli svoji (a zavazadlovou rezervu bychom na to i měli). I když to byla taková malá zaplivaná půjčovna, byli tu milí.

O Madeiře se můžete dočíst, že se fakt vyplatí půjčit si silné auto a že se to se slabým nedá zvládnout. Dá. Jen musíte mít řidičské dovednosti a nesmí vám vadit, že to to auto trochu bolí. Cesty jsou tu naprosto v pohodě, jen ty kopce. Potkali jsme se tu s 36stupňovým stoupáním a tam už byla třeba obezřetnost i předem promyšlená taktika.

Tady ještě odbočím – druhé auto jsme potřebovali větší, protože nám bůh (samozřejmě plánovaně) seslal na týden návštěvu v podobě mých rodičů. Půjčili jsme si Nissan Juke se silným motorem a najednou i ta jízda autem byla příjemným zážitkem (nepočítám ty dvě holky vzadu, co jim bylo v místních zatáčkách pořád špatně 😊). Tohle auto jsme si půjčili od renomované korporace Goldcar a jediné co vím, že už nikdy víc. Prostě se mi potvrdilo, že korporaci nezajímáte a její institucionální arogance se přenáší až na přepážky.

Pravda je, že jakmile máte na Madeiře auto, všechno jde snadněji. To říkám já, který v Čechách do auta leze fakt až když je to výrazná úspora času. Nákupy jídla nám zabraly míň času (parkování v obchoďáku je nejlepší parkování v centru), mohli jsme být za dvacet minut v přírodě, a nejen dvacet metrů před apartmánem, kde je zastávka autobusu. Doprava byla klíčová proměnná našeho výletu, nepodceňte to.

Nakonec stojí zmínit i fakt, že jsme s apartmánem dostali i vlastní parkovací místo v garáži. I to je příjemný bonus, na který nezapomeňte.

Pohled druhý – Cestování

Mojí ambicí není napsat cestopis, ale potvrdím, že příroda je tu fakt krásná. A to i přesto, že jsme tu byli v listopadu a prosinci (teplotně pořád stejně, jen občas prší – ptáte-li se na počasí).

Základ jsou levády – cesty mezi horami a lesy doprovázené zavlažovacími kanály. Jsou různě náročné a nenarazili jsme na místo, kde by to vyloženě s Táničkou nešlo. Vždy jsme ji ale museli mít na dosah, protože srázy tu opravdu jsou, nebo v krosničce. Prostě to fakt není procházka českým lesem a neužijete si to na sto procent. Ale osmdesát pět není špatných, když to srovnáte s tím, že můžete sedět doma.

Na levádách potkáte vlastně všechno – vysoké hory, hluboká údolí, vodopády, ptáčky, co vám zobají na z ruky, ale rovnou z huby. Tánička do kanálků házela kameny, chytala krokodýly, cákala na nás a někdy se skoro koupala. Prostě zpestření, jak má být.

Madeira je taky pro lidi, co mají rádi vyhlídky – miradouro na každém rohu a jsou fakt úchvatné. Napočítali jsme tu taky asi osm lanovek. Super jsou přírodní koupaliště (Funchal, Porto Moniz) i centra měst – zvlášť těch menších u moře. Nejvíc se nám líbilo v Ponta do Sol. I hlavní město Funchal je v centru moc pěkný.
Když vás omrzí příroda, můžete se jít koukat na obrovské zaoceánské lodě, které kotví ve Funchalu, nebo se jít podívat na přistání letadel na letišti v Santa Cruz.

Většinu míst, kde jsme byli, jsme dali na Google mapu. Nepamatuju si, že bychom narazili na místo, které by se nám vyloženě nelíbilo. Je ale třeba brát to s rezervou, třeba Madeira Theme Park byl dobrý jen proto, že se tam dost zabavila Tánička a sami bychom tam nešli.

Kdybych měl ještě vypíchnout dvě místa, tak to bude:

1. Faja dos Padres, kam sjíždíte lanovkou (nebo strašidelným výtahem, když je lanovka zavřená) a kde rostou avokáda.

2. A poloostrov Ponta de Sao Lourenco, kde je pěkná cesta s vyhlídkami na moře a skály, na to, jak se střetávají. Tady můžete vidět nespoutatelnou sílu, kterou příroda má.
Bohužel si mi nepodařilo dostat na nejvyšší horu Pico Ruivo. Když už jsme jednou vyjeli nahoru, pro moje holky to počasí moc nebylo 😊. Popravdě, nebylo moc pro nikoho normálního.

Pohled 3 – Práce

Ty, kdo si mysleli, že si můžu dovolit odjet na třicet šest dní bez práce, zklamu. Nedokážu to říct přesně, ale čtyři hodiny čisté práce denně jsem určitě dal. A to není málo, když vezmete v potaz, že jsem během dne až na výjimky nepracoval. Většinu práce jsem dělal brzo ráno nebo pozdě v noci. Najít si čas a klid na práci totiž nebylo úplně jednoduché. Důvody?

V bytě nebyla pracovna. Myslel jsem si, že to nějak vyřeším. Že si přesunu nějaký stůl do pokoje, který jsme měli volný. Ale nebyl tu stůl, který bych mohl použít. Neměl jsem kam se zavřít. A jestli máte děti, víte, že zvládnete vyřešit e-maily, naplánovat práci, ale na tu opravdovou práci to není. Kdyby tu byla pracovna, mohl bych použít všechny klasické triky jako zámek, sluchátka a vypnutý telefon.

Alternativní řešení jsem i tak měl v hlavě – když bude potřebovat přemýšlet, soustředit se nebo telefonovat, půjdou holky do super parku s houpačkami a klouzačkami a na dvě hodiny se zabaví. Až na to, že takový park tu v docházkové vzdálenosti neexistuje. Ano, Evička si mohla vzít auto a někam popojet, ale prostě to pro ni nebylo schůdné řešení. A důvody můžete jenom respektovat.

Měl jsem i další alternativu – půjdu do coworkingu, které jsou ve Funchal dva (Cowork Funchal, který jsem nezkusil, a Madeira Business Center). Když vynechám, že coworkingy jsou obecně drahé, pokud neplatíte celý měsíc, i tak musíte něco udělat s rodinou. Můžete je zavřít doma, ale celý den to nevydrží. Takže ani tohle pro mě nebylo řešení. Využil jsem ho jen jednou na videohovor.

Nakonec se tedy osvědčila práce ráno (ty výhledy!) a v noci, což mi moc nevadí. Ráno jsem dělal složité věci, večer spíš ty jednodušší. Ráno se mi lépe přemýšlí, večer se i do těch manuálních úkolů dokážu zažrat. Když ráno Tánička vstala dřív než Evička (téměř pokaždé), vyřešil jsem to jako nezodpovědný rodič zapnutím YouTube (koupil jsem si tu Chromecast 2 za 830 Kč, neberte to). Když jsem pak potřeboval řešit další videohovory, odvezl jsem holky do parku v centru, za dvě hodiny je vyzvedl.

A pokud jsem potřeboval pracovat ve dne, bylo tu Fortaleza Café – dětské hřiště u pevnosti, co má super wifi, kafe a pivo 😊. Tady jsme byli asi desetkrát.

Mám pár dalších zjištění, které se mohou hodit:

  • Internet tu na Madeiře funguje dobře, pokrytí LTE je v podstatě všude (a když není, tak to nějak vždycky jde).
  • Překvapivě mi nechyběl druhý monitor. Uvažoval jsem, že si tu nějaký za sedmdesát eur koupím a pak ho prodám. Ale nebyl to potřeba. Když jsem u práce na webech potřeboval „vidět víc“, prostě jsem si stránku zmenšil na osmdesát procent.
  • Abych si nekřivil záda, koupil jsem si stojan na notebook Roost. Je to ta dražší verze a asi by mi nakonec stačila i ta kopie Nextstand za polovinu. Samozřejmě s externí klávesnicí a myší. Komfort musí být.
  • Začal jsem tu diktovat zprávy a e-maily. Když jsem byl s našima někde, kde už jsem byl, nebo jsem hlídal spící Táničku v autě, čas jsem využil (pravda, častěji na čtení než na práci). Určitě s tím budu pokračovat.

Sečteno, podtrženo? Předem jsem si připravil práci, kterou bych chtěl udělat nad rámec té klientské, kterou musím řešit, a práce nad rozvojem Lovebrandu. Z toho předpřipraveného jsem velkou část stihl, něco jsem zrušil, protože už to není priorita a spoustu další práce jsem si přidal. Vlastně jsem toho udělal fakt hodně, i když jsem na začátku trochu nestíhal.

Hlavně mám radost z toho, že jsem si tu srovnal spoustu dlouhodobých otázek, které jsem měl, a získal dost času i na nová témata, inspiraci, čtení. Takže za mě splněno.

Pohled 4 – Rodina

Na konec se dostávám k hlavnímu důvodu, proč jsem chtěl vypadnout. Během roku mám dost ragby, a ještě víc práce. Najít si souvislý čas, kdy budu s holkama, je docela složité. Tady to bylo nevyhnutelné. Až teď mě napadá, že jsem se nebál žádné ponorky nebo něčeho takového. A po třiceti šesti dnech by se to dalo i čekat. Třeba Evičku to nenapadlo vůbec, což je super.

Samozřejmě idylické to vždycky nebylo. Začátek, kdy jsme hledali způsob, jak tady budeme fungovat, se neobešel bez drobných konfrontací. Na tohle období jsme si třeba naplánovali, že se Tánička naučí fungovat bez plenek. Nic moc. Celkově to pro ni byla velká změna – prostředí, musela začít poslouchat, neuspávala ji maminka…

Tánička si třeba shodila židli na palec u nohy, odnesl to jen nehet a stálo nás to jednu návštěvu u doktora. Alespoň víme, že doktoři tu jsou fajn. Tedy až na to, že asi tam Evička chytla angínu – antibiotika na sedm dnů, zrovna když tu byli rodiče. Pro mě naštěstí, protože mi neskutečně pomohli s Táničkou (což bylo v plánu i tak), naneštěstí pro Evičku, protože nám zrovna vycházelo počasí.

Aniž bych to tušil, dost to ovlivnilo i Táničku. Za ten měsíc a kousek se zase o dost posunula, je taková dospělejší. Začala si hrát se svojí představivostí. V jednom pokoji máme moře, kde jsou žraloci, chobotnice a samozřejmě zas ti krokodýli. Voda je studená a normálně se s ní dá cákat.

I pro sebe jsem měl něco nachystáno. Každý den po obědě a večer jsem řešil uspávání Táničky (včetně večerní rutiny). V Praze na to mám čas tak třikrát týdně, když není ragby tak častěji. Děti učí své rodiče trpělivosti, i já jsem se tak o sobě něco naučil. A přestože jsme si s Táničkou hodně blízko, už vím, že to jde ještě víc.

Takže teď to připomenu, co jsem psal na začátku článku – nebylo to úplně jednoduché. A právě proto to splnilo účel. Chtěl jsem nás vytrhnout z každodenního kontextu, který je vlastně hodně jednoduchý – děláme si to pohodlné, a to je správně. Mám ale pocit, že je potřeba to jednou za čas nabourat.

Člověk si pak uvědomí, že některé věci lze dělat lépe, některé není třeba dělat vůbec a nad některými, které už člověk dělá automaticky, je lepší tu a tam popřemýšlet. Chtěl jsem nás vystavit novým podmínkám a byl jsem zvědavý, jak to zvládneme.

A zvládli jsme to na jedničku.

Kam pojedeme příště? Nevím, byl to test i toho, jestli nám tenhle způsob cestování bude vyhovovat. Jestli se nám to bude vůbec líbit. A jo. Takže docela happy-end. Sám si kladu otázku, jestli nejet příště na dva měsíce nebo i trochu déle. Přeci jenom ty fixní náklady, ať už finanční, nebo mentální, jsou stejné, ať už jedete na pět týdnů, nebo deset.

Tak a teď přežít návrat domů, kde je o dvacet stupňů méně.

8 Komentáře

  1. Milan Cernik

    Ahoj Honzo,skvely! Diky za inspiraci. Pozdravuj holky a mejte se!

    Odpovědět
  2. Marek Zeman

    Čau Honzo,super článek!V tomhle „super“ počasí parádní odreagování.. „Cestopisy“ bys mohl psát častěji.. ;) Díky

    Odpovědět
  3. Mirka Zachar

    Honzo , vyborne citanie a super inspiracia. Este dostat manzela z korporacie a hneb by som vyrazila po vasom vzore.

    Odpovědět
  4. Tereza

    Super napsané :)! Přeju hodně štěstí při třeba další cestě!

    Odpovědět
  5. Veronika

    Honzo, díky moc za inspiraci. Sice se nechystame pracovat na Madeira, ale jen na 14 dní na dovolenou. Chceme cestovat. Díky za obrazky, videa a doporučení. Předpokládám, že lze být po celou dobu ubytovani na jednom místě. Mějte se skvěle. A kam se chystáte příště? Nebo už jste byl?

    Odpovědět
    • Honza Páv

      Veroniko, díky za komentář. Na Madeiře určitě lze zůstat na jednom místě, pokud budete mít auto. Jinak my jsme letos na podobnou cestu nevyjeli, čekáme přírůstek, takže to úplně nejde. Ale už doma lobbuju, abychom jeli příští zimu – a na dýl :).

  6. Radka Obořilová

    Ahoj Honzo, předem velký obdiv za odvahu opustit vlastní stereotypy a komfort. Hledám článek o výletě na Madeiru s dětmi a v tom Tvém jsem našla i něco víc! Ráda bych jela na Madeiru s dětmi (7,5,3), na klasickou dovču. Projet nějaké hezké místa Porto Moniz, Pico Ruivo z Pico Arieiro, východní cíp ostrova, levády atd. Zajímalo by mě, jak je to tam s cestama v horách. Mám zkušenost s cestováním po Tenerife a z těch úzkých cestiček mi bylo trochu úzko. A když už člověk tu cestu absolvuje jakou má šanci, že třeba u Pico Arieivo zaparkuje. Jsou tam poplatky za silnice? Jestli se dá půjčit auto hned na letišti? Je někde nějaký přehled levád a horských cest podle obtížnosti, aby jsme se s dětmi nedostali do něčeho vyloženě nebezpečného. Děti 7 a 5 jsou zvyklé chodit sami, nejmenší se tahá v manduce. Díky moc. Pokud by bylo možno vyměnit si navzájem nějaké tipy a poznatky z Tenerife můj mail je oborilovaradka@seznam.cz

    Odpovědět
    • Honza Páv

      Cestování po horách autem bylo docela v pohodě, ale jak jsem psal, záleží, jak moc řídíte. Já většinou nemám problém s ničím, mám už něco nařízeno. Ale dalo by se posoudit podle Evičky – myslím, že strach měla tak jednou, dvakrát, ale bylo to hlavně tím, že hrozně lilo…

      Jinak seznam Levád je, koukali jsme (myslím) sem: http://www.madeira-levadas.info/. Ale vybírali jsme si fakt ty nejjednodušší, protože Tánička už byla na dvouletý dítě dost těžká a terénní kočárek jsme fakt neměli :).

      Auto se dá půjčit hned na letišti, určitě mějte kreditku. Auta se dají půjčit i ve Funchalu, máme zkušenosti s touhle půjčovnou, ale bylo to dost oldschool a šli jsme po ceně (tam jsme si půjčili tu Pandu): http://www.bravacar.com.pt/english/html/funchal.php

      Na poplatky za silnice jsme nenarazili. Parkování na Pico Arieivo nevím, my jeli na Pico Ruivo ze Santany – a tam bylo fajn parkviště.

      Snad to pomůže.

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Odebírejte Workflow newsletter

Řídit a rozvíjet firmu a přitom zůstat v obraze je někdy nad lidské síly. A přesně to řeší Workflow.ooo newsletter.

8 Komentáře

  1. Milan Cernik

    Ahoj Honzo,skvely! Diky za inspiraci. Pozdravuj holky a mejte se!

    Odpovědět
  2. Marek Zeman

    Čau Honzo,super článek!V tomhle „super“ počasí parádní odreagování.. „Cestopisy“ bys mohl psát častěji.. ;) Díky

    Odpovědět
  3. Mirka Zachar

    Honzo , vyborne citanie a super inspiracia. Este dostat manzela z korporacie a hneb by som vyrazila po vasom vzore.

    Odpovědět
  4. Tereza

    Super napsané :)! Přeju hodně štěstí při třeba další cestě!

    Odpovědět
  5. Veronika

    Honzo, díky moc za inspiraci. Sice se nechystame pracovat na Madeira, ale jen na 14 dní na dovolenou. Chceme cestovat. Díky za obrazky, videa a doporučení. Předpokládám, že lze být po celou dobu ubytovani na jednom místě. Mějte se skvěle. A kam se chystáte příště? Nebo už jste byl?

    Odpovědět
    • Honza Páv

      Veroniko, díky za komentář. Na Madeiře určitě lze zůstat na jednom místě, pokud budete mít auto. Jinak my jsme letos na podobnou cestu nevyjeli, čekáme přírůstek, takže to úplně nejde. Ale už doma lobbuju, abychom jeli příští zimu – a na dýl :).

  6. Radka Obořilová

    Ahoj Honzo, předem velký obdiv za odvahu opustit vlastní stereotypy a komfort. Hledám článek o výletě na Madeiru s dětmi a v tom Tvém jsem našla i něco víc! Ráda bych jela na Madeiru s dětmi (7,5,3), na klasickou dovču. Projet nějaké hezké místa Porto Moniz, Pico Ruivo z Pico Arieiro, východní cíp ostrova, levády atd. Zajímalo by mě, jak je to tam s cestama v horách. Mám zkušenost s cestováním po Tenerife a z těch úzkých cestiček mi bylo trochu úzko. A když už člověk tu cestu absolvuje jakou má šanci, že třeba u Pico Arieivo zaparkuje. Jsou tam poplatky za silnice? Jestli se dá půjčit auto hned na letišti? Je někde nějaký přehled levád a horských cest podle obtížnosti, aby jsme se s dětmi nedostali do něčeho vyloženě nebezpečného. Děti 7 a 5 jsou zvyklé chodit sami, nejmenší se tahá v manduce. Díky moc. Pokud by bylo možno vyměnit si navzájem nějaké tipy a poznatky z Tenerife můj mail je oborilovaradka@seznam.cz

    Odpovědět
    • Honza Páv

      Cestování po horách autem bylo docela v pohodě, ale jak jsem psal, záleží, jak moc řídíte. Já většinou nemám problém s ničím, mám už něco nařízeno. Ale dalo by se posoudit podle Evičky – myslím, že strach měla tak jednou, dvakrát, ale bylo to hlavně tím, že hrozně lilo…

      Jinak seznam Levád je, koukali jsme (myslím) sem: http://www.madeira-levadas.info/. Ale vybírali jsme si fakt ty nejjednodušší, protože Tánička už byla na dvouletý dítě dost těžká a terénní kočárek jsme fakt neměli :).

      Auto se dá půjčit hned na letišti, určitě mějte kreditku. Auta se dají půjčit i ve Funchalu, máme zkušenosti s touhle půjčovnou, ale bylo to dost oldschool a šli jsme po ceně (tam jsme si půjčili tu Pandu): http://www.bravacar.com.pt/english/html/funchal.php

      Na poplatky za silnice jsme nenarazili. Parkování na Pico Arieivo nevím, my jeli na Pico Ruivo ze Santany – a tam bylo fajn parkviště.

      Snad to pomůže.

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..