Tento článek vznikl v rámci předmětu Sociální aspekty elektronické komunikace jako jeden z mnoha úkolů na Stunome. Tomu odpovídá i využívaný jazyk.

Kniha Democracy´s Fourth Wave byla napsána kanadským sociologem Philipem M. Howardem a Muzammilem Hussainem. Phillip M. Howard studuje vliv informačních technologií na demokracii a sociální nerovnost. Je členem katedry komunikace na Jackson School for International Studies a Information School na University of Washington. Muzammil M. Hussain je doktorandem na katedře komunikace na University of Washington a výzkumník v Center for Communication and Civic Engagement. Podílí se také na projektech Young Citizen (engagedyouth.org),  Virality of Political Information (retrov.org), Information Technology and Political Islam a World Information Access.

Cílem této komparativní studie bylo zjistit, jakou roli hrála digitální média během Arabského jara. Autoři si kladou otázku, zda digitální média (anebo zvláště internet a sociální média) mohla způsobit vlnu revolucí nebo byly pouze jedním z faktorů. Na roli digitálních médií nahlíží optikou různých systémů – mediálního systému dané země, využívání technologií, tvorby zpravodajství a zpravodajské kultury, sociální struktury obyvatelstva a informační infrastruktury. Kniha je postavena na komparativní analýze průběhu událostí (protestů) během Arabského jara a předchozích konfrontací vládnoucích režimů a protestujících v nedemokratických režimech ve sledovaném regionu.

Autoři se na začátku zabývají již dobou před Arabským jarem. V kontextu sledovaného regionu ukazují, jakým způsobem se vyvíjela infrastruktura pro digitální média. Pro analýzu je důležité celé spektrum technologií a autoři se tedy nesoustředí jen na internet a mobilní telefony, ale všechny možnosti komunikace. Autoři poté detailně rozebrali organizaci protestů v jednotlivých zemích. Na rozdíl od většiny technooptimistických autorů se zabývají i způsobem, jak reagovali zástupci daného nedemokratického režimu. Sledují také míru odbornosti této obrany a dochází k závěru, že v zemích, kde neměl režim příliš vysoké znalosti v oblasti správy národních sítí, se dařilo organizovat protesty větší a úspěšnější. Velmi důležitou částí byla kapitola o vlivu tradičních mezinárodních či regionálních médií jako například Al Jazeera. I když autoři sledují využívání digitálních médií, je pohled na celkový mediální ekosystém velmi důležitý. Např. Al Jazeera je na špičce mezi mediálními organizacemi z pohledu využívání digitálních médií a navíc se i aktivně zapojila do podpory aktivistů a šíření informací. Bez jejího velkého mediálního zásahu by nedošlo k tak dalekému šíření obsahu z internetu nebo fotoaparátů mobilních telefonů.

Během analýzy dochází autoři k závěru, že roli digitálních médií nelze považovat za inciativní – digitální média nezpůsobila Arabské jaro. To ale neznamená, že neměla vliv žádný. Během let 2000 – 2010 výrazně klesla cena internetového připojení a digitální média se obecně staly dostupnějšími. Aktivisté i další občané je využívali k udržování či navazování slabých vazeb, které byly postaveny právě na zájmu o politické dění a sdílení souvisejících informací. To, co by v nedemokratických režimech s využitím státem kontrolovaných tradičních médií nešlo, bylo s internetem a mobilními telefony výrazně jednoduší. Takto se postupně zapojovala stále větší část populace a v době před Arabským jarem už bylo vytvořeno husté podhoubí, které poté efektivní koordinaci protestů umožnilo.

Důvody, proč docházelo k tak úspěšnému šíření, uvádí autoři dva – role velkých mezinárodních nebo regionálních médií společně s velkým zájmem arabské diaspory ve světě a poté právě digitální nástroje, které měli k dispozici. Autoři v této souvislosti zmiňují poznatek, že protestujících v zemích, které měly menší penetraci digitálních médií, nebyly v organizaci protestů tak úspěšné jako např. Egypt, který patří k více „propojeným“ státům.

Autorům se v knize úspěšně podařil popsat velmi komplexní problém. Dat přitom bylo k dispozici relativně málo, zejména těch historických. Jako pozitivní vidím také doplnění kontextu v pohledu na celý mediální ekosystém, který výrazně ovlivnil konečnou podobu a medializaci protestů, a na historický vývoj sledovaných platforem. V principu se tedy neudála revoluce díky tomu, že měli lidé k dispozici lepší komunikační a koordinační nástroj. Lidé již mobilizováni byli – v různých zemích se již po delší dobu projevovala digitální média během menších konfliktů.

Tato kniha je určitě velmi prospěšnou reflexí pro ty, kteří se o působení digitálních médií na veřejnou sféru zajímají nebo je využívají ve své práci, ať už v komerční sféře nebo v nevládních organizacích.  Nad digitálními médii se často uvažuje odděleně od ostatních aspektů, které se podílejí na utváření reality, ve které žijeme. Kniha může některým čtenářům otevřít oči a přiblížit se tak, i když zprostředkovaně, mediální realitě Arabského jara.