Představoval jsem si, že můj první článek o tom, jak s Táničkou zvládáme nové technologie, bude mít trochu jiný nádech. Stávající rodiče pochopí, ti nastávající si budou klepat na čelo, že to vůbec pouštíme (stejně jako my předtím).

Jde o Youtube. Všechno to ale začalo neškodným Krtkem na Streamu. Tánička se díky tomu naučila spoustu nového a tak jsem si řekli, že pár písniček z pohádek rozhodně neuškodí. YouTube v má dvě skvělé funkce, které vám pomohou proniknout do toho, co dnešní rodiče tlačí svým dětem do hlavy – doporučená videa a automatické přehrání dalších doporučených videí.

To pak z neškodného “Já s písničkou jdou jako ptáček” nebo “Není nutno” z Tří veteránů, které by mimochodem mohli být hrozně cool v západním světě, kde začíná být trendy nebýt materialista, ale užívat si momentu, skočíte rovnou do víru nepřiznaného reklamního byznysu.

Dřív jsem se tomu smál. Působilo tak jako ojedinělá úchylná anomálie, ale vlastně to bylo dost průkopnické. Jenže teď je toho víc. Třeba tohle.

A tohle.

A tohle.

A tohle.

Tak hahaha a teď to podstatné. Tenhle typ reklamy je trendy nejenom ve snaze ovlivnit děti a jejich rodiče. Je to v podstatě stejný princip jako u všemožných blogerů, instagramistů, youtuberů a jiných celebrit. Ale tam vám to nepřijde tak extrémní.

Na rozdíl od televizního Product Placementu, který je dnes vcelku regulovaný, je tohle v podstatě nepodchytitelné. A co víc, pokud pracujete v nějaké z marketingových agentur, jste toho součástí. A dokud nevidíte dopad, je to docela cool, protože některé ty projekty mají pozitivní dopad. Třeba naše společná práce s Annoncí a skvělými ambasadory na kampani chcete psa, která zvýšila povědomí o tématu psích množíren (tady najdete landing page kampaně).

Důležitá otázka je, kde je hranice toho cool. Jeden rozměr tomu dává zacílení na děti, ale těžko se mi bude kázat z pozice někoho, kdo tři roky na straně agentury pracoval pro Cereálie Nestlé (v zásadě nedělají nic špatného, kromě produktu). I když je tu regulace, myslím, že by v celém reklamním odvětví měla fungovat autoregulace na úrovni jednotlivců.

Rozhodně si ale nemyslím, že by každá fotky s nepřiznaným Product Placementem, byla zlo. Je to vždy o záměru a o přístupu toho, kdo se na tom blogu nebo Instagramu se značkou třetí strany prezentuje. Prostě např. fotograf, kterému nějaká firma umožní nafotit skvělou reportáž, není prodejná paní. Troufnu si říct, že tomu tak je i v případě kampaně Muži činu, za kterou jsme na Spartě dostali peníze na nákup nových dresů.

Moje tři řešení

Jak z toho ven? Rozhodně to není o tom bojovat proti tomu. Je to “nová doba” a těžko s tím v takto nastaveném mediálním prostředí něco uděláme. Pro mě osobně jsou to tři věci. Za prvé – Brumík, Bobík, Hájek & Hájková a další značky, kterým nevěřím, že to dělají pro dobro dětí, se dostanou na blacklist stejně jako jiné značky, které prostě nejsou v souladu s tím, co mi jako spotřebiteli přijde správné.

Za druhé – Tánička dostane filtr. Nemám v plánu se zbavit televize, protože si nemyslím, že by to zařízení za něco z toho mohlo – navíc je to pro mě jen další displej, na kterém pouštím obsah z jiných zařízení. Ten filtr spočívá v tom, že aktivně zasahuji do toho, na co bude Tánička koukat (i kdyby to mělo znamenat, že ty nadčasové písničky z YouTube stáhnu – ukradnu – a nahraji na flashku).

A stejně jako u Krtka je dobré trávit ten čas společně a bavit se o tom, co se děje, protože z toho se děti můžou lecčemu naučit. Za žádnou cenu to nesmí být pasivní sledování, které je díky funkci autoplay v podstatě nekonečné.

Za třetí – moje profesní autoregulace. V Lovebrandu jsme nikdy nic se špatným záměrem nedělali a díky bohu, že si můžeme vybírat, s kým chceme pracovat. Díky tomu třeba nepracujeme pro klienty z finančního segmentu nebo s firmami, které prostě chtějí zákazníka ochcat. I tak ve mě vzbuzuje práce v marketingu dost podobných otázek.

Na Spartě je spolupráce se značkami jedním z mála zdrojů financování sportu, který u nás prostě (zatím) nepatří mezi TOP5, i přesto, že je hodně divácky zajímavý. V tomhle kontextu nebudeme dělat nic, co by šlo proti našemu přesvědčení a stanovám klubu. Snad je to dost.

Jak to máte vy?